Acquis communautaire
Acquis communautaire je soubor veškeré legislativy Evropských společenství, která byla vytvořena a novelizována od počátku existence Evropské unie. Časový harmonogram pro vstup závisí hlavně na pokroku jednotlivých zemí v přijímání, zavádění a uplatňování "acquis". Česká republika se při podpisu Asociační dohody zavázala k harmonizaci vlastní legislativy s acquis communautaire a k jeho uplatnění. Přijetí kompletního acquis communautaire je také jedním z Kodaňských kritérií, kterými je poměřován celý pokrok ve vstupním procesu. Partnerství pro vstup, Národní program pro přijetí acquis a pravidelné zprávy, tvořící součást širší předvstupní strategie definované v Agendě 2000, poskytují rámec pro stanovení priorit acquis a pro sledování a hodnocení, do jaké míry je legislativa přijata a uplatňována. Zpráva o pokroku (pravidelná zpráva) pro rok 2000, vydaná 8. listopadu 2000, poskytuje podrobný rozbor tohoto pokroku. Její plné znění je přístupné na oficiálních internetových stránkách EU a českého Ministerstva zahraničí. Obecně lze legislativu EU rozdělit do tří hlavních skupin. Základ primární legislativy představují smlouvy o založení tehdejšího EHS, tzv. Římské smlouvy z r. 1957 ve znění pozdějších smluv. Například v roce 1987 byla přijata nová základní smlouva nazývaná Zákon o jednotné Evropě. Ta byla významně reformována Smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtskou smlouvou), přijatou v roce 1992. Smlouva o Evropské unii představuje rozsáhlou úpravu základní (primární) legislativy, tj. Římské smlouvy z roku 1958. Hlavním důvodem přijetí Smlouvy o Evropské unii byla potřeba stanovit jasná pravidla a harmonogram pro vytvoření hospodářské a měnové unie, včetně zavedení jednotné měny. Zatím poslední úpravou primární legislativy EU je Amsterdamská smlouva, podepsaná v r. 1997. Tato smlouva rozšiřuje okruh aktivit koordinovaných orgány Unie (např oblast sociálních věcí, životního prostředí a zdraví). Výrazně byla také posílena koordinace zahraniční politiky států EU a byla zvýšena úloha Evropské komise v této sféře. Druhou úroveň legislativy představuje sekundární právo. Sekundární právo je souhrnem právních aktů vydaných orgány EU; Nejčastěji se jedná o nařízení nebo směrnice přijaté Radou ministrů EU, právní akty schválené Evropským parlamentem a rozhodnutí Evropské komise. Zvláštností právního aktu nařízení je skutečnost, že není třeba jeho žádné transformace do národní legislativy, ale je účinné přímo. Součástí aquisjsou také mezinárodní smlouvy uzavřené orgány EU. Třetí úroveň legislativy EU představují judikáty (rozsudky či posudky) evropského Soudního dvora. Judikáty Soudního dvora dotvářejí komunitami právo a při aplikaci evropského práva je nutno je respektovat.
