Podle článku 82 Smlouvy o Evropském společenství je neslučitelné s vnitřním trhem EU a tedy zakázané, aby jeden nebo více podniků zneužívaly své dominantní postavení na trhu. Z toho už plyne první a zásadní odlišnost oproti americkému systému, kde je dominantní postavení zakázáno jako takové, zatímco v EU dominantní postavení sice zakázáno není, ale je zakázáno jeho zneužití. A nejen to. K tomu, aby bylo zneužití dominantního postavení kvalifikováno jako protiprávní ve smyslu evropského práva, je třeba ještě třetí náležitost, totiž, aby zneužití dominantního postavení ovlivňovalo obchod mezi členskými státy.
Definice dominantního postavení v evropském právu nevyplývá z psaného práva, třeba ze Smlouvy o ES, nýbrž ji zformulovala judikatura Evropského soudního dvora. Podle ní má podnik nebo podniky dominantní postavení na trhu tehdy, jestliže jednají nezávisle. A to nezávisle na ostatních účastnících trhu, na jiných soutěžitelích, dodavatelích, ale také na spotřebitelích. Tato nezávislost může pramenit z tržní síly podniku, která mu umožňuje vytvářet efektivní překážky na dotčeném trhu. Příslušná firma tak má možnost ovlivňovat podmínky soutěže na trhu, ale zejména chovat se bez ohledu na takové podmínky. Jak naznačeno, dominantní postavení může držet buď jediný podnik, anebo skupina podniků. Přičemž takové "kolektivní dominantní postavení" nemusejí zaujímat jen ekonomicky spjaté podniky, ale také podniky, které netvoří jednu jedinou hospodářskou jednotku. Vznik kolektivního dominantního postavení může vyplývat z různých strukturálních vazeb, ať už takové vazby vyplývají ze smluv uzavíraných podniky, anebo jsou důsledkem působení příslušných podniků na trhu. Rozhodující je, že takové celky vystupují jednotně vůči jiným účastníkům trhu, konkurentům, dodavatelům či spotřebitelům.
Existenci dominantního postavení by dále měla vyjadřovat určitá míra postavení na trhu, čili podíl na trhu. Evropský soudní dvůr konstatoval, že je-li podíl na trhu vyšší než 50 %, pak lze přímo konstatovat existenci dominantního postavení. Pohybuje-li se podíl na trhu mezi 30-40 %, pak je třeba při určení, zda jde o dominantní postavení, brát do úvahy ještě další hlediska. K jaké množině se však takové procentuální poměry vztahují? Měly by se vztahovat k tzv. "relevantnímu trhu". Jeho určení vychází ze dvou hledisek, a to z trhu věcného nebo též výrobkového a z trhu geografického. Při určení věcného, čili výrobkového trhu je třeba zkoumat stupeň zaměnitelnosti výrobků nebo zboží z hlediska nabídky nebo poptávky. Příslušná metoda se opírá o charakteristiku výrobku z hlediska určitých specifických znaků, které příslušný výrobek či druh zboží odlišuje od jiných, například z hlediska použitelnosti, vlastností atd. Přitom se vždy vyhodnocují konkrétní výrobky v rámci určité skupiny. V jednotlivých případech došel Evropský soudní dvůr třeba k názoru, že banány nejsou zaměnitelné za jiné druhy ovoce, neboť vykazují určité specifické znaky, jež třeba jiné ovoce nemá. Nebo že strojky na mokré holení nejsou zaměnitelné za strojky na holení suché, zatímco strojky na suché holení napájené přímo ze sítě jsou zaměnitelné za strojky na suché holení napájené z akumulátorů. Určení geografického trhu vychází z existence souboru určitých podmínek v dané geografické oblasti. Ty se mohou lišit i v rámci EU. Do těchto podmínek patří nejen národní specifika, ale též národní technické, popřípadě jiné normy, distribuční kanály, podmínky dopravy apod. Pro určení geograficky relevantního trhu není důležité sídlo podniku nebo podniků, ale oblast umístění výrobku na trhu. Proto se může aplikovat i na podniky z nečlenských zemí EU, pokud je jejich zboží umístěno na geograficky relevantní trh v rámci EU. V konkrétních případech je vždy relevantní trh určován kombinací hlediska věcného (výrobkového) i geografického.
Druhým prvkem vzniku protiprávního jednání v souvislosti s dominantním postavením je v EU prvek zneužití. Článek 82 Smlouvy o ES uvádí příklady zneužití dominantního postavení jako přímé nebo nepřímé vnucování nepřiměřených nákupních nebo jiných obchodních podmínek nebo prodejních cen, omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů, uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům či jejich zvýhodňování v soutěži, podmiňování uzavření dalších smluv závazky, že druhá strana přijme další plnění, které podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí s předmětem takové smlouvy nesouvisí. Kromě toho judikatura Evropského soudního dvora uvádí ještě další druhy zneužití dominantního postavení, jako např. provize z dílčích zakázek, věrnostní slevy (tzv. "anglická klauzule"), ustanovení o exkluzivitě apod. V poslední době se hodně diskutuje o tzv. "přístupu k podstatným zařízením" - "essential facilities". Jde např. o zařízení telekomunikačních, přistávacích ploch apod., k nimž by měl být zachován rovný přístup všem soutěžitelům. Pokud by dominantní podnik takový přístup ostatním soutěžitelům omezoval, pak by šlo o zneužití dominantního postavení. Zvláštní otázkou je vztah pojmu zneužití dominantního postavení k duševnímu vlastnictví. Evropský soudní dvůr došel v této věci k názoru, že samo právo duševního vlastnictví nemůže zakládat zneužití dominantního postavení. Např. duševní vlastnictví k počítačovému programu. Avšak další činnosti z duševního vlastnictví plynoucí už takové zneužití za určitých podmínek zakládat mohou. Pokud by takový počítačový program dalším šířením založil dominantní postavení nějaké společnosti, která by na relevantním trhu příslušné postavení zneužívala.
Třetím předpokladem zneužití dominantního postavení jako protiprávního chování je vztah k obchodu mezi členskými státy. Stejně jako jiné druhy protisoutěžních jednání musí zneužití dominantního postavení naplňovat znak způsobilosti přímo či nepřímo, skutečně nebo potencionálně ohrozit obchod mezi členskými státy EU. Proto může být sankce za zneužití dominantního postavení uvalena i na podniky z nečlenských zemí EU, například z USA.
Michal Tomášek
Právnická fakulta Univerzity Karlovy
