Zamyšlení nad současnou situací v EU i eurozóně očima ekonomického experta Petra Zahradníka

Současné období z pohledu ekonomických vyhlídek EU i eurozóny se v mnoha ohledech liší jak od iracionální hysterie, které jsme byli svědky v době těsně po vypuknutí řecké infekce před téměř dvěma lety, tak od klimatu mírného optimismu, jež jsme registrovali s již chladnější hlavou ještě po valnou část letošního prvního pololetí.

Nynější období je svým způsobem ještě horší, než ona doba chlácholení emocí a snahy obnovovat důvěru velmi improvizovaným způsobem v průběhu dubna a května 2010. A to proto, že tehdy bylo cílem nalezení čehosi pozitivního. Nyní je to již převážně o depresi.

Stávající doba totiž přinesla do tříbení argumentů a návrhů dalších postupů sice potřebnou racionalitu, možná až chladnokrevnost, jež však začíná bohužel plodit náměty a scénáře, které se sourodou a soudržnou Evropou až tak příliš nepočítají a v zásadě anticipují její více či méně citelný rozklad a rozpad.


Od konce října je scénář rozpadu eurozóny již nejen akademickým či odborným tématem, ale též náplní vrcholných politických diskusí vedoucích ke konečnému rozhodnutí, v jejichž rámci je spíše než snaha o udržení nynější sestavy eurozóny a radikální nápravy hříšníků zvažováno, která z verzí jejího rozpadu je pravděpodobnější a jaké důsledky vyvolá.

V dané atmosféře, pak zřejmě nepřekvapí snaha určitých společenských kruhů ve Velké Británii vyvolat referendum o vystoupení země z EU. Příkladem chladnokrevného, racionálního a současně velmi negativního scénáře s depresivním nádechem je též způsob řešení potřeby bankovního sektoru navýšit kapitál v historicky mimořádně krátké době: v některých případech německého, italského či španělského bankovnictví je otevřeně hovořeno o scénářích zestátnění nejvíce zasažených bank. A co si myslet o otevřené výzvě řady guvernérů národních centrálních bank (například britské), upozorňující na potřebu bank se na rozpad eurozóny připravit, přičemž je tato možnost označována za reálně spíše pravděpodobnou.

Nikoliv, tato slova nemají obhajovat marné malování obrazu na růžovo - to by spíše připomínalo Titanic. Mám však pocit, že rezignace na to, co Unie v minulých desetiletích dosáhla je nyní až příliš zjevná a začíná vyvolávat tvorbu strategií, které dávají přednost spíše národně laděným a v hranicích uzavřeným projektům. Není pochyb o tom, že úklidu a nápravy léta či desetiletí pokažených vztahů a mechanismů je více než zapotřebí. Rezignovat a ustupovat se mi však zdá s ohledem na sebevědomí a ambice jiných teritorií globální ekonomiky jako příprava na první krok k tomu, aby Evropa na dlouhou dobu ve svém úsilí zotavit se z probíhající krize podlehla a iniciativu a rozhodování o sobě samé přenechala „komusi jinému".

Razantní, sebevědomá a jaksi návodně směřující vystoupení představitelů řady neevropských států především na východ od Evropy i významných korporací ve stejné části světa či představitelů vrcholných globálních institucí pocházejících od tamtéž mohou očividně naznačit, kdo oním „kýmsi" může být.


Sdílet       Linkuj Linkuj.cz!    Poslat e-mailem Poslat e-mailem    Tisknout Tisk    Uložit Uložit
Komentáře, názory čtenářů
Autor:
E-mail:
* zviditelnit e-mail
Text Vašeho sdělení:*
Kontrolní kód:
*
opište čísla z obrázku
Kontrolní kód