Poselství první: je reflexí projevu dosluhujícího šéfa Evropské centrální banky a zní - EU je epicentrum krize. Hovoří-li se o nynější finanční krizi jako o globální, je to především „zásluhou" EU. Ukazatele fiskální disciplíny USA ještě před čtyřmi, pěti lety byly poměrně příkladné a pád do hlubin beznaděje z pohledu udržitelnosti disciplíny veřejných financí vyvolala bezprecedentní finanční krize s kolapsem stovek finančních institucí a s podporou nejvýznamnějších z nich z veřejných zdrojů. Navíc, možnosti rozpočtové nápravy USA se hledají relativně snadněji v porovnání s Evropou. Kdyby, hypoteticky, Spojené státy redukovaly na polovinu svůj gigantický rozpočet na obranu (jež by i poté byl vůči HDP dvakrát větší než průměrný obranný rozpočet evropský) a kdyby současně zvýšily o cca 10 procentních bodů svoji složenou daňovou kvótu (jež by i poté byla přibližně o 10 procentních bodů pod tou evropskou), mají z pohledu obnovení disciplíny svých veřejných financí po starostech. To Evropa podobné polštáře nemá. Někdo by mohl namítnout, že vzorem fiskální disciplíny není dlouhodobě též Japonsko a měl by pravdu; avšak gigantický veřejný dluh Japonska (více než dvakrát vyšší než je veřejný dluh průměrné členské země EU) je výlučně v rukou japonských věřitelů, bez významnější expozice věřitelů zahraničních. Navíc ohromné úspory japonských domácností a obří japonská zahraniční aktiva představují druhou - lichotivější - misku vah tohoto problému. Ani tento obraz se nám v Evropě nenaskýtá.
Poselství druhé: ani platforma MMF neposvětila vůči Řecku tolik diskutované radikální řešení, spočívající v odepsání velmi podstatného balíku řeckých závazků. Naopak v reakci na tento postup se řecký ministr financí dušoval, že jeho země učiní vše nutné k tomu, aby se jeho země vyhnula platební neschopnosti a zůstala součástí euro-zóny. Tím rovněž reagovala na nedávné, především nizozemské, návrhy, podle nichž by mělo dojít k přijetí legislativy, která by přechodně či trvale suspendovala zemi, jež neplní členské povinnosti země euro-zóny, které by při této příležitosti měly být re-definovány.
Poselství třetí: radikální řešení, spočívají v odepsání až 50% hodnoty řeckých dluhových závazků, by znamenalo bezprecedentní tlak na finanční systémy nevýznamnějších věřitelských zemí. Radikálnost, spočívající především v prudkém nárazu téměř v reálném čase by vedla buď k enormní potřebě navýšení kapitálu věřitelských bank nebo k přibližně stejné potřebě jejich sanací ze strany veřejného sektoru, což by v následku mělo dopad na reálnou ekonomiku stejný či srovnatelný, který pozorujeme v Řecku samém, Irsku a dalších problémových zemích. Pokud bychom sedmiprocentní propad reálné ekonomiky vykázaly v blízké době například v Německu či Francii, stejného dopadu bychom se díky míře naší otevřenosti dočkali takřka v reálném čase i u nás.
Poselství čtvrté: „soft lending" je tak vnímán jako jediné proveditelné řešení, které neotřese ekonomickým systémem EU „z gruntu". Jeho klíčová podmínka, tj. restrukturalizace stávajících dluhopisů výměnou za nové - s delší dobou splatnosti a nižší úrokovou sazbou, zdá se spěje k pozitivnímu rozřešení. Kdyby se stávající investoři rozhodli své dosavadní investice „obětovat" a nemít do budoucna s Řeckem již nic společného, tvrdému přistání bychom se zřejmě nevyhnuli. Již nyní touto restrukturalizací přicházejí přibližně o 20% hodnoty své investice a věří, že v budoucnu budou schopni uhájit alespoň oněch 80% a díky možnosti soukromého kapitálu podílet se na řešení vzniklé situace případně vznikající ztrátu sníží.
Kdyby této ochoty nebylo, čekalo by Řecko, a následně i další země v problémech a jejich věřitele opravdu tvrdé přistání, po jehož završení by pak mnohé z toho, co nyní tvoří obsah ekonomické integrace Evropy, bylo jen melancholickou vzpomínkou na dobu, kdy vizionáři črtali projekty Evropy bez hranic a věřitelé byli ochotni tolerovat rostoucí narůstání veřejných dluhů a nedělali si velkých starostí s tím, jak a kdy budou splaceny. Alespoň, že v nynější investiční náladě je další vytváření nových dluhů - zdá se - minulostí. I méně bolestné řešení těch minulých dá mnohým zemím zabrat po valnou část tohoto desetiletí.
