V dané chvíli je pak nutné dopřát si jistého oddechového času, ujasnit si a definovat si cíl a průběh dalšího úseku cesty, anebo dokonce učinit i pár kroků zpět pro to, aby se celý početný dav členských států neocitl zaveden do slepé uličky a v ní se nedostal do situace ještě horší až bezvýchodné.
Výsledky říjnového summitu Evropské rady vůči Řecku představovaly poměrně radikální podoby, reflektující již zjevnou ztrátu trpělivosti jak ze strany některých členských států, tak ze strany věřitelských finančních institucí. Původní bankrot s lidskou tváří, k němuž jako hlavnímu závěru dospěl červencový summit téže instituce, během čtvrt roku výrazně přitvrdil. Dohoda o odepsání 50 % řeckých závazků, držených finančními institucemi, je řešením vskutku radikálním, jež současně výrazně urychlí dění dnů následujících. Ono dění bude nutně spojeno s potřebou řešit zmařené investice těchto institucí - jejich odepsání, navýšení kapitálu, následné zpřísnění podmínek pro dostupnost peněz pro jejich klienty - vše zcela určitě kroky, které váznoucímu až odcházejícímu průběhu reálného ekonomického oživování rozhodně nenahrávají. Nenahrávají mu až do takové míry, že německá kancléřka začíná zcela otevřeně o právě započaté dekádě hovořit jako o „ztracené", během níž nějaká ekonomická ofenzíva z většiny evropských států zkrátka nevypadne.
Současně s tím si francouzský prezident nebere nijak servítky při výrocích o tom, že eurozóna v dané situaci může mít i menší počet členů, než má dnes a na mysli přitom má právě Řecko. Věc, která byla před pár týdny nevídaná, dává vzpomenout na letní návrh z dílny nizozemské strany, jež tehdy zapadl a jež měl vymezit standardizovaná pravidla pro přechodné či trvalé vystoupení z eurozóny.
Během krátké doby tak padla dvě dosti významná tabu: z úst vrcholných představitelů členských států jsme se dozvěděli, že nynější dekáda by měla být spíše obdobím generálního úklidu, po jehož úspěšném završení může Evropa na pevnějších základech myslet dál na to, jak se více a silněji propojovat; a současně, že pokud některá z členských zemí již jednou vstoupí do některé formy integrace, nemusí být tento vstup jednou provždy definitivní, pokud tato není schopna své členské povinnosti plnit.
Lze připustit, že oba tyto kroky představují odložení růžových brýlí a nalití si čistého vína ku prospěchu dalšího ozdraveného vývoje evropské integrace. Budovat totiž tento proces na nezdravých základech znamená vydávat se do dalších ze slepých uliček.
