Splníme Vám víc než jen 3 přání

Zastavit epidemii ruské rulety v EU

To, že se vše okolo brexitu točí svědčí o tom, jak zásadním způsobem odchod významného člena zamává strukturou a  uspořádáním EU; to, že je nevyzpytatelný, je pak důkaz toho, jak zoufale málo byla Británie na jeho praktickou realizaci připravena (to, že na začátku vyjednávání vstoupí s hrdým požadavkem, že zcela vystupuje z Jednotného trhu, aby o pár dnů později na summitu Evropské rady ústy své premiérky prohlásila, že občanů EU žijících a pracujících v Británii – což je projev jednoho z nejvýznamnějších rysů Jednotného trhu, tedy volného pohybu osob – se její odchod z EU nikterak nedotkne, je toho jen náhodně vybraným důkazem).

Britští představitelé se sebevědomě a sebejistě tváří, jak mají vše pod kontrolou, ale právě toto je největší překvapení všeho – nemají pod kontrolou vůbec nic a tímto usnadňují cestu unijním vyjednavačům. Ba hůře; mají to pod kontrolou stejně jako premiérka May výsledek nedávných předčasných voleb. Okolnosti vedoucí k tomu, že nyní zde máme brexit jasně ukázaly, že dětem sirky do ruku nepatří. Bohužel takovýchto rozbušek můžeme v těchto horkých dnech pozorovat více a důsledky jejich nevhodného použití mohou být nedozírné (zdá se, že i na Pražském hradě či v Elysejském paláci by se měli v tomto ohledu poučit).

I kdyby se člověk tisíckrát zařekl, že o brexitu nevyřkne a  nenapíše již ani slovo a současně měl věrně a v úplnosti popsat aktuální dění v institucích EU, byl by to slib nesplnitelný. Všechny důležité vnitřní strategické úvahy o EU parametr brexit zkrátka zahrnují. A nejen úvahy o buducnosti EU, ale i globálního systému. Jestli je něco na brexitu dobrého (a  že toho opravdu mnoho není) tak to, že přímo vede, až nutí aktéry se přinejmenším zamyslet nad podobou stávajících pravidel a  tyto přizpůsobit situaci Evropy bez Británie. Toto přizpůsobení by však mělo téměř povinně zahrnovat též snahu odstranit z těchto pravidel spoustu nesmyslů a škodlivostí a  současně se inspirovat mnohými ku prospěchu směřujícími britskými náměty na systémové zlepšení.

Nynější brexit nemá s racionalitou již vůbec nic společného, leč na samém počátku se Británie neúspěšně snažila o prosazení některých kroků a postojů, jež by byly prospěšné pro celou EU. Kdyby se na ně přistoupilo, bylo by to dvojí vítězství – pravidla by se zlepšila a Británie by mohla zůstat. To však zřejmě není teď na pořadu dne, byť britská královna činí v rámci svého majestátu maximum možného, aby vyslala i svůj hlas coby nejrespektovanější přirozené autority v zemi. I mnozí další stále sní o tom, že na britské straně dojde k nějaké otočce a  nepovažují brexit za jedinou možnou příští cestu.

Každopádně akcie EFTA (Evropského sdružení volného obchodu), ještě v 60. letech zcela plnokrevného konkurenta tehdejší šestky Evropského společenství, utěšeně rostou. Případný návrat Británie do tohoto uskupení po 45 letech by byl jistě významnou událostí, byť toto nikdo naplno takto nevysloví.

A pokud Británie po brexitu do EFTA nevstoupí, stane se tato organizace, jejíž tři členové (Norsko, Island a Lichtenštejnsko, na rozdíl od zbývajícího čtvrtého Švýcarska) nadto tvoří s  EU Evropský hospodářský prostor (EEA), nejpřirozenější obsahovou inspirací pro své budoucí uspořádání vůči EU. Navíc po odchodu Británie z EU čeká na přepracování i dohoda o EEA, což bude též zajímavý úkol.

Není vůbec překvapivé, že nejvýznamnějšími a současně nejcitlivějšími tématy v tomto kontextu jsou volný pohyb osob a  rozpočet. Všechno ostatní (a mnohdy věcně srovnatelně důležité) představuje reakci jednotlivých stran na postoje vůči těmto bodům. A není náhodou, že věci kolem volného pohybu osob a rozpočtových záležitostí představují ta nejzásadnější dělítka, možné třaskaviny a doslova arény pro ruskou ruletu, které lze v nynější Evropě pozorovat. Buď se tyto linie podaří dosažením smíru scelit, anebo právě po nich se Evropa rozpadne. Situace ukazuje, že je třeba si opětovně vysvětlit a  vymezit smysl, proč má být Evropa společná pro první polovinu 21. století. Je zcela odlišně v jejích jednotlivých částech vnímán pojem solidarity a zodpovědnosti. Jedna hlava státu se domnívá, že její občané jsou solidární až příliš; jiná hlava státu pak pléduje za dodržování pravidel a  zodpovědnosti. Obě mají ve svém úzkém vidění pravdu, ale minimálně nepřipouštějí, že například do České republiky za posledních 13 let poslal západoevropský daňový poplatník již téměř 700 mld. Kč (což je solidarita již dostatečně průkazná). Francouzský prezident pak, při vědomí této rozpočtové solidarity, horuje za dodržování pravidel, které jeho vlastní země například v oblasti rozpočtové disciplíny či situace na trhu práce chronicky a dlouhodobě porušuje.

Evropa potřebuje dosažení vyváženosti a společného porozumění konceptů solidarity a zodpovědnosti, k němuž se nelze dostat jinak než cestou přesvědčivého vůdcovství. Evropě chybí leadership. To je teze, kterou lze nyní i v samotném Bruselu možné slyšet možná až moc často. Je paradoxní, když tuto tezi slyšíte z úst osob, které mají být leadery a tváří se, že jimi jsou. Tím zcela popírají svou vlastní schopnost se leaderem stát. Deficit vůdcovství je patrný, což je zjevné i při příležitosti nedávného úmrtí kancléře Helmuta Kohla, který v trojúhelníku s prezidentem Françoisem Mitterandem a  předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem byli patrně posledními třemi evropskými leadery. Nynější Evropa nehledá vládu silné ruky ztělesněnou v jedné osobě; to by bylo příliš nebezpečné. Hledá, stejně jako před více než 30 lety silný koaliční leadership, který je schopen vymezit a před občany obhájit společný jmenovatel, ztělesňující zájem a potřebu celé Unie. To je otázka za milión. Leč bez jejího poctivého a úplného zodpovězení povede vždy jeden kočí své koně hot a ten druhý čehý. A to nemá se společnou Evropou nic společného.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 166, červenec 2017

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem