Splníme Vám víc než jen 3 přání

Jednotný trh a investice v Evropské unii: vize a perspektivy

Je těžko zpochybnitelná teze, že Jednotný vnitřní trh (JVT) představuje jádro a nerozdělitelný společný jmenovatel ekonomické integrace EU. JVT, jež letos funguje již 25 let, má stále daleko k ideálu své homogenity a tím i značný prostor ke zdokonalování. Na straně druhé by mělo být zabráněno jakékoliv snaze jej fragmentovat, drolit a oslabovat, a to do té míry, abychom ještě vůbec mohli o nějaké EU mluvit.

Cest k posilování JVT je několik. Jedna vede skrze investiční kanál. Tím dochází k aktivizaci té z ekonomických svobod, na nichž je JVT postaven, a jež se v daném případě týká volného pohybu kapitálu.

Veškeré relevantní makroekonomické charakteristiky ukazují, že ekonomika EU je již přesvědčivě nad předkrizovými hodnotami. S výjimkou investic. A nadto již od roku 2016 směřuje investiční trajektorie k opětovnému zpomalování. Řada členských států se ještě ani nestačila investičně vzpamatovat z krizového šoku, a další korekce dolů by byla na obzoru?

Post-krizové oživení i cílené úsilí o oživení investic počínaje rokem 2014 přineslo nicméně dílčí ovoce. Snaha o udržení tohoto trendu by však neměla polevovat. Nejen proto, že pro to existuje legitimní, přirozená potřeba, a též kvůli tomu, že silnější investiční aktivita napříč EU (a to zdaleka nejen v podobě národně alokovaných investic uzavřených v hranicích jednotlivých členských států bez synergických dopadů na ekonomiky jejich sousedů, ale ve stále větší míře též investic napříč hranicemi, posilujících vzájemnou propojenost a provázanost v rámci EU) může učinit JVT mnohem silnější, stabilnější a odolnější vnitřním i vnějším tlakům a rizikům.

Jaké jsou tedy aktuální trendy ve vývoji investic v EU a jakým překážkám čelí pozitivní investiční výhled do budoucna?

Trendy se zdají být charakterizovány faktem, že investice budoucnosti by měly naplňovat požadavek významného příspěvku k růstu produktivity, jež umožní rozšířit ekonomický potenciál EU (do té míry, že nebudeme téměř každý druhý rok podléhat steskům a obavám, že náš ekonomický vývoj hrozí přehřátím, překročením onoho potenciálu a řešením je další korekce). Dosáhnout takovou systémovou změnu, kdy růst investic není nutně spojen s potřebou obdobného růstu počtu pracovních sil, nýbrž s růstem personální kvality. To vyžaduje uskutečnění především mentálního zvratu, ne-li revoluce, podporované cílenými „měkkými“ projekty, připravujícími pracovníky příští profesní generace.

O jaký typ investic tedy především jde? Za prvé o infrastrukturu 2.0 (s cílem oprostit člověka od rutinní práce a umožnit efektivní transfer zdrojů i výstupů; zahrnuje novou, i virtuální, mobilitu; Česká republika bohužel ještě nemá ani dostatečně dobudovanou svoji národní infrastrukturu 1.0); za druhé o start-ups (založené na aplikovaném výzkumu a vývoji a schopnosti zhodnotit a kapitalizovat myšlenky; předpokladem je tedy odpovídající kvalita vzdělávacího procesu v celém svém horizontu).

Jakým překážkám toto vše čelí? Potřebě odstranit zbytečnou byrokracii a předsudky (přenést se přes národní animozity, přestat bránit minulé pevnosti a zastavit snahu o vytváření segmentů trhu a oblastí postavených mimo JVT, tedy postavených zpět do sfér národních hájemství a zájmů). Potřebě vyvinout společné nástroje (prozatím krátkou, leč obecně pozitivní zkušenost ukázal EFSI, tedy Evropský fond pro strategické investice, jež by měl být do budoucna nahrazen robustnějším, koordinovanějším, všeobjímajícím Programem InvestEU).

Obecně celý budoucí Víceletý finanční rámec by měl být ještě více naočkován touto potřebou. Z pohledu České republiky by to například mělo znamenat to, že nebudeme tolik lpět na kohezi (pouze pokud nám bude v přibližování se této vize nápomocná; a naopak se budeme aktivně „bránit“ takové realizaci kohezních projektů, jež vedou k pasivnímu zahledění do nás samých a ulpívání v nebezpečné bublině stereotypu, že „Evropa“ nám ochotně zaplatí všechno, na co si ukážeme). Výše opsané není problémem koheze, ale vychýlenosti těch, kteří s kohezními nástroji pracují a ohýbají je proti jejich smyslu a až příliš očividně ve prospěch jich samých.

Hovoříme-li o nekončící potřebě udržitelných investic, nelze po zkušenosti s krizovou lekcí uzavřít otázkou: poučili jsme se z této krize a jsme vůči jejím důsledkům odolnější? Nepochybně jsme posílili rejstřík nástrojů směrem k větší disciplíně a odpovědnosti. Především soukromý sektor byl oddlužen a ten veřejný se alespoň dále flagrantně nezadlužuje.

Je to ale dost? Stačí to? Věřme, že ano. Potvrdit to, zda jsme se nepřipravovali na bitvu minulou, nýbrž na tu budoucí, nám však umožní až právě střet s onou budoucí bitvou a stav, v jakém se po jejím uplynutí budeme nacházet.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 182, listopad 2018

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem