Splníme Vám víc než jen 3 přání

Integrační cyklus a jeho české dno

O integračním uskupení panovala obrovská iluze v tom smyslu, že se bude jen prohlubovat a rozšiřovat. A to zvláště v Evropě. Evropská unie, jejíž celková cestovní mapa a její historie vykazuje právě šedesátiletý otisk, se povětšinou v tomto duchu vyvíjela a tak ovlivňovala i vnímání veřejnosti. Celní unie, čtyři ekonomické svobody, společné politiky a legislativa. Nejdříve v šesti, teď na chvilku ve 28, ale počínaje 30. březnem 2019 – nestane-li se zázrak – už zase jen ve 27. To by ještě před nějakými pěti lety nikdo nečekal.

Objevili jsme integrační cyklus, jež má patrně podstatně delší časový horizont, než cykly hospodářské a politické. Ale nyní je již nad slunce jasné, že existuje. Poprvé v dějinách procesu evropské integrace zažíváme zřetelně viditelnou fázi dezintegrace a může nás napadnout, kdy a v jakém místě dosáhne svého dna. A k tomu též to, proč se na onom vnímání dna největší měrou podílejí Češi (země, která ekonomicky roste a růst se bez jakýchkoliv pochyb projevuje i ve zvyšování životní úrovně, a to vše především díky tomu, že součástí této Unie vůbec jsme).

Podíváme-li se do oné šedesátileté historie, proces kontinuálního integračního rozšiřován byl dosud doprovázen toliko čtyřmi parciálními odchody, povětšinou zcela pochopitelnými, v  podstatě oprávněnými a zcela jistě nedestruktivními (1962: Alžírsko získává nezávislost na Francii; 1985: Grónsko získává novou formu samosprávy vůči Dánsku; 1985 a 2012: dvě malá zámořská území Francie a jejich nový statut).

O brexitu však prohlásit nejde, že by byl nedestruktivní. Přestože v drtivé většině zemí EU panuje zásadní, principiální, hodnotové přesvědčení, že EU je správně a že je to projekt, který stojí za to udržet a posílit (bohužel, ne tak v České republice), nějaké další přesvědčivé vize prohloubení a  zlepšení, aby člověk pohledal. Představa, že v rámci zostřující se globální soutěže bude Evropa odolnější, pokud rezignuje na hlubokou integraci, je tak naivní, že ani nestojí za další komentář.

Ve vývoji evropské integrace jsme tak žili v iluzi, že s  postupujícím časem se rozšiřuje, prohlubuje a potenciální EU může čítat až 40 zemí (i Rusku bylo mezi ně před dávnějšími lety řazeno). V posledních letech není mezi vážně míněnými kandidáty pro vstup do EU nikdo (naposledy vstoupilo Chorvatsko v polovině roku 2013; Island vypočítavě v  čase své hluboké krize požadoval urychlený vstup, aby když se trochu zmátořil, trochu neseversky zbaběle svůj zájem stáhl).

Kdo dál? Srbsko, Černá Hora možná kdesi v hloubi příští dekády. Turecko teď určitě ne.

O prohlubování integrace má zájem pouze někdo a proto se hovoří o tvrdém jádru a více-rychlostnosti. A jak již zřejmo, nejzásadnější projev odstředivých tendencí – brexit – odhalil Británii v tak zoufalých nedbalkách, až je to neuvěřitelné. Vystupující země ze své vůle nemá naprosto žádnou představu o fázi den poté a aktuálně vůbec nevylučuje ve své beznaději variantu odchodu bez dohody. Do toho prudce zpomaluje ekonomika a oslabuje kurs libry.

Pozorovatel si musí položit otázku, kde a kdy má tato fáze integračního cyklu své dno (jež svědčí „jen“ o viditelnosti odstředivých projevů, rezignaci na prohlubování, erozi jednotlivých klíčových prvků) a do kdy ještě můžeme hovořit o  tom, že integrační uskupení zůstává celistvé.

Mezními póly integračního cyklu jsou na fázi vzestupné federalizace, na fázi sestupné dezintegrace. Dezintegrace je hraniční čára, jejíž překročení znamená návrat k  decentralizovanému uspořádání (jež rozhodně nemusí končit u návratu k národním státům).

Kritériem pro to, aby dezintegrace byla „pouze“ dnem integračního cyklu či naopak znamenal jeho definitivní destrukci, je postoj ke klíčovým principům a stavebním kamenům, na kterých integrační projekt stojí. Ty jsou nedotknutelné. Sáhne-li někdo na Jednotný vnitřní trh, je konec.

Totéž však lze vnímat i vůči euru, Rozpočtu U  či principu subsidiarity. A je iluzí se domnívat, že podmínky Jednotného vnitřního trhu lze uchovat mimo integrační uskupení EU. Nelze.

Bylo by velmi smutné se dožít toho, aby k této destrukci evropského integračního projektu aktivně přispíval momentální český postoj k němu, který nemá racionální základ a zcela ignoruje přínos, který pro Českou republiku členství v EU má.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 171, prosinec 2017

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem