Splníme Vám víc než jen 3 přání

Francouzské volby v režii veřejného zadlužení

-7,2 -6,8 -5,1 -4,8 -4 -3,9 -3,5 -3,3 … ne, opravdu se nejedná o odpočet sestávající se z řady nesourodých racionálních čísel, ale o schodky francouzského státního rozpočtu vyjádřené jako procento hrubého domácího produktu od začátku krize v roce 2008. Všechna čísla přitom mají něco společného. Jsou záporné a pod tříprocentní hranicí stanovenou Paktem stability a růstu. A i když je letošní deficit naplánován na -2,7 % HDP, tak Evropská komise varuje, že bez úsporných opatření skončí opět pod třemi procenty. Ne že by to doposud kromě formálního pokárání mělo nějaké reálné dopady. Celková výše zadlužení pak hrozí prolomit hranici 100 % HDP. Není proto divu, že státní rozpočet tvoří jedno z hlavních témat francouzských prezidentských voleb.

A právě navrhovaná řešení jsou nejlepším způsobem, jak si jednotlivé kandidáty představit. Začněme nejprve u zástupců tradiční levice a pravice - Benoita Hamona a Francoise Fillona. První jmenovaný pochází z řad Socialistické strany a francouzské problémy s rozpočtovou disciplínou hodlá jednoduše vyřešit reformou Paktu a stability růstu a zrušením zmiňované tříprocentní hranice. Do budoucna pak navrhuje společnou fiskální politiku všech zemí EU. No a společná rozpočtová politika dle Hamona logicky znamená i kolektivní zadlužení. Naopak Francois Fillon, bývalý premiér za vlády Nicolase Sarkozyho, přichází s typicky pravicovým řešením - omezit roli státu, jako státu blahobytu, a zeštíhlit přebujelý státní aparát. Jeho receptura se skládá z redukce veřejného sektoru o půl milionu zaměstnanců, prodloužení třiceti pětihodinového pracovního týdne a navýšení odchodového věku do důchodu na 65 let.

Jean-Luc Mélenchon a Marie Le Pen reprezentující okraje politického spektra vyrukovali s ještě o něco odvážnějšími nápady. Nezávislý Mélenchon, jež má velice blízko ke komunistům, výzvu k úsporám ve svém programu jednoduše ignoroval a vzdorovitě se vydává cestou vyšších vládních výdajů. Aby se ale přece jenom neřeklo, tak současně navrhuje podpořit i příjmovou stránku státního rozpočtu zabavením všech příjmů překračujících hranici 360 tisíc euro ročně. Kandidátka krajně pravicové Národní fronty, Marie Le Pen, pak spojila rozpočtovou a proti-unijní agendu dohromady. Po vystoupení Francie z eurozóny hodlá převést dluh v hodnotě cca 1,7 bilionu eur (přibližně 80% z celkového dluhu, zbylých 20% spadá pod mezinárodní právo) na znovu zavedené franky, a to v elegantním konverzním poměru jedna ku jedné. V případě úspěchu by se tak pravděpodobně jednalo o největší legální krádež v dějinách lidstva.

Téma zadlužení bezesporu hraje zásadní roli ve francouzském prezidentském klání a žádá si konkrétní strukturální řešení. Výše zmínění kandidáti ale problém buď jednoduše ignorují, nebo navrhují řešení, která jsou jen velice obtížně realizovatelná či příliš radikální, popřípadě obojí, což otevřelo cestu politickému benjamínkovi Emmanueli Macronovi a jeho centristickému hnutí En Marche! (Vpřed). Revoluční, pro-unijně orientovaný Macron přichází s programem cílícím na levicové i pravicové voliče. Podobně jako Fillon podporuje úspory plynoucí z nižší zaměstnanosti ve státním sektoru a osekání některých štědrých sociálních benefitů, současně ale zdůrazňuje nutnost prorůstových investic zaměřených například na boj se stále vysokou nezaměstnaností. Nenavrhuje však radikální reformu veřejného zadlužení, aby zachoval stávající růstový model, ale reformu růstového modelu, aby přinesl dlouhodobě udržitelnou dluhovou politiku.

A jak to zatím hodnotí voliči? Pokud nedojde ke spojení levicových kandidátů Hamona a Mélenchona (jeden by musel odstoupit a podpořit toho druhého), tak do druhého kola prezidentských voleb ani jeden nepostoupí. Stejný osud pravděpodobně čeká i pravicového Francoise Fillona, jehož kandidatura vážně utrpěla skandálem ohledně zaměstnávání jeho manželky. Dle předvolebních průzkumů mají největší a současně i přibližně stejnou šanci (kolik % - pokud to jde kvantifikovat) postoupit krajně pravicová Marie Le Pen a mladý revolucionář Emmanuel Macron. Ten by pak měl ve druhém kole jednoznačně zvítězit, čemuž odpovídá i jednoduchá volební matematika. Marie Le Pen se sice dostává o něco stabilnější podpory, stabilita jejích skalních voličů ale nespočívá jen v názorové konzistenci, ale i v počtu, který se od roku 2012, kdy se rovněž ucházela o prezidentské křeslo, příliš zásadně nezvýšil. A přestože letos může očekávat v druhém kole o něco silnější podporu, tak na vítězství by to stačit nemělo. To si koneckonců myslí i trhy. Spread mezi německými a francouzskými dluhopisy signalizující nervozitu investorů se totiž začal s rostoucí podporou Emmanuela Macrona opět snižovat.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 163, duben 2017

Autorem článku je Roman Sedmera, Ekonomické a strategické analýzy ČS

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem