Splníme Vám víc než jen 3 přání

Evropská přidaná hodnota a potřeba definovat ji

Zdá se, že s počátkem roku 2018 došlo k pěkně svižnému zrychlení diskuse o tom, jak bude vypadat rozpočtový rámec EU po roce 2020. Přestože se stále jedná o zahřívací kolo procesu vytváření modelu, podle kterého bude EU financována v nadcházející finanční perspektivě, je zjevné a patrné, že před květnovým zveřejněním jejího prvního oficiálního návrhu z  autorské dílny Evropské komise začínají klíčoví aktéři této hry považovat věc za vážnou. A to až tak, že diskuse tak zásadního tématu, které obvykle zůstává v tuzemských končinách zcela na pokraji zájmu, který je případně vyvolán pouze některými nesrovnalostmi či nepatřičnostmi, jež s využitím evropských prostředků v naší otčině souvisejí, tentokrát neunikla pozornosti našeho předsedy vlády, když jeho zcela nedávná návštěva Bruselu byla tematicky rámována vedle migračních kvót právě strategií budoucího evropského rozpočtu.

Na samém počátku ledna přispěla této svižnosti excelentně obsazená konference Sharing our Future, které někteří účastníci poměrně trefně v neformálních debatách pozměnili jméno tak, že v prvním slově namísto „r“ dosadili „k“. Ano; lze se dočkat takového třesu, že oproti nynějšímu finančnímu rámci nezůstane kámen na kameni. Jedna z nejzásadnějších možných změn vychází z nyní velmi akcentovaného principu evropské přidané hodnoty (EU value added; EVA). Pokud s  ohledem na tento princip předseda Evropské komise Juncker prohlásí, že v příštím rozpočtovém rámci by již měli být – obrazně – všichni čistými příjemci, je to zásadní průlom, který na hony překonává hluboce zakořeněné dělení na čisté plátce a čisté příjemce, jež dále vede k rozšířené praxi výčitek do jaké míry jeden členský stát doplácí na druhý, případně v širším kontextu jak nesolidární je některý členský stát vůči celku (pokud tento z Rozpočtu EU čerpá hodně a současně nemá vůli účastnit se na jiných projektech Unie).

Přidaná hodnota EU, tedy EVA, principiálně říká, že ze společných zdrojů EU by mělo docházet k financování především/výlučně takových projektů, které budou též vykazovat společné přínosy. Čímž je řečeno, že praxe, kdy se v  různé míře členské státy složí na vytvoření určitého finančního zdroje, který je použit na úrovni programu a  projektu toliko na vnitřní potřeby jednoho z nich (a tedy buď vůbec nesouvisí, anebo zcela marginálně, s potřebami států ostatních), se pozvolna blíží ke konci. Je tím též řečeno, že být podrozvinutý region po dekády a po dekády získávat velkorysou podporu ze společných zdrojů bez valného výsledku, blíží se chování černého pasažéra, které přestává být tolerováno i v jiných oblastech koordinace hospodářských politik EU. Pokud tak již budoucí příjemci již neučinili, je čas se poměrně rychle rozloučit s projekty typu oprava lokální komunikace z vísky A do samotky B, zvelebení náměstí, či výstavba obecního osvětleného chodníku či kanalizace, ze kterých má přímý prospěch opravdu a pouze ono dané místo a nikdo další.

Zmíněná konference též přinesla jeden z prvních pokusů, jak vymezit oblasti, které v kontextu EU vykazují vysokou, anebo naopak relativně nízkou EVA. Je z dílny německé nadace Bertelsmann Stiftung a na zmíněné konferenci byly její výsledky hojně citovány. Jedním jejím velmi rezonujícím závěrem je, že se již přežil stávající model Společné zemědělské politiky (SZP) a pokud by její nynější instrumentárium mělo zůstat zachováno, bylo by efektivnější uvažovat o jeho návratu do rukou členských států (což se týká především systému přímých plateb). Taktéž financování vyššího vzdělávání je navrhováno ponechat především na národní úrovni. Zejména v případě možných změn SZP by se jednalo o revoluci ve financování EU po mnoha dekádách, jež by otevřela prostor pro odpovídající zaměření se na témata, jimž naopak autoři ocenění EVA přisuzují velmi vysokou hodnotu a kam jsou řazena společná evropská obrana a řešení problémů migrace.

Pokud se zastavíme u dalších velmi hlasitě a důrazně zmiňovaných bodů, nelze pominout slova komisaře pro rozpočet Oettingera, který se osobně domnívá, že v příští finanční perspektivě by se před závorku měly vytknout dvě oblasti, na které se nejen nesáhne, ale jejichž finanční podpora se naopak navýší; jsou to ta témata, jež nyní zajišťují programy Horizon 2020 a Erasmus+, neboť právě ony mohou zásadně předurčit budoucnost (v případě pokračovatele Horizon 2020 je hovořeno až o zdvojnásobení částky na gigantických 160 mld. EUR). V ostatních kapitolách je pak podle Oettingera všechno možné, otevřené a jejich přeskupení nanejvýš pravděpodobné.

Z návrhů, které upoutaly, je možné ve stručnosti zmínit ještě ten, který se týká objemu budoucího víceletého finančního rámce ve vztahu k HDP EU. Polsko a Maďarsko se velmi okázale vyslovily ve prospěch navýšení tohoto poměru z  nynějšího přibližně 1% až na 1,2% a současně přislíbily ochotu se na tomto navýšení podílet (s vědomým předpokladem, že i  nadále zůstanou těmi, kdo má z financování EU bezprostřední prospěch; český premiér v tomto kontextu zmínil, že navyšování Rozpočtu EU nutné nebude, čímž se zařadil spíše do skupiny razantních odpůrců jakéhokoliv navýšení, které momentálně vévodí Rakousko s Dánskem. Ona však výše alokace finanční perspektivy může být nakonec úplně jiná, jestliže se povede v robustní míře prosadit finanční nástroje napříč celou EU. Pokud se budoucí financování EU silně inspiruje Evropským fondem pro strategické investice, lze s  relativně malým objemem záručního fondu vyvolat obrovské množství investičních aktivit, jež mohou výrazně převýšit sumy, na které jsme v dosavadním uvažování „po staru“ od evropského rozpočtu zvyklí. A ČR by si měla velmi pečlivě a zodpovědně promyslet svůj přínos pro EVA a vytvořit potřebné zázemí pro využívání evropského financování „po novu“ spíše, než činit kategorická prohlášení o tom, že navyšování unijního rozpočtu nepovažuje za nutné.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 173, únor 2018

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem