Splníme Vám víc než jen 3 přání

EVROPA 60 LET POTÉ

Aktuální vývoj evropské integrace začíná nabývat vpravdě bizarních momentů. Letošní březen je měsícem, kdy si připomínáme 60 let od podepsání Římských smluv, tedy zřejmě té nejklíčovější jednorázové události, kterou dosavadní historie evropského sbližování se potkala a která tuto historii naostro odstartovala (přesněji o rok později, kdy v jejich přímé souvislosti vzniklo Evropské hospodářské společenství).

Úmyslně říkám, že připomeneme, nikoliv, že oslavíme. Slavili jsme ještě před deseti lety půlstoleté výročí; během dalších deseti let však důvod ke slavení jaksi vyprchal. Přitom objektivníma a nezaujatýma očima by stále bylo co slavit. Spousta vymožeností, která za toto období byla dosažena, je vnímána jako samozřejmost a dost lidí by se divilo, pokud by ze dne na den zmizela.

Mluvím zvláště a zejména o volném pohybu; nejen osob, ale i zboží, kapitálu a v jistém ohledu též služeb. Mluvím o tisících společných projektů, jež posílily pojítko mezi zeměmi, které toho do té doby příliš společného neměly. Zvláště západní státy dokázaly na této platformě do značné míry propojit své síly a identifikovat politické hranice mezi nimi je dnes těžko možné. Jednorázový rozpad toho všeho by vrátil Evropu o mnoho desetiletí zpět.

A přesto by bylo letos pokrytecké nějak bujaře slavit, protože na to prostě není nálada. Ta se v uplynulém desetiletí prudce zhoršila, když lidé dali přednost tomu, aby projektu evropské integrace nasadili psí hlavu. Je zřejmé, že v řadě případů oprávněně. Je současně zřejmé, že její nosné myšlence nikoliv. Unijní instituce mnohdy nectily princip subsidiarity a do sfér, které by přirozeně patřily národním státům a řešením přijatých na jejich úrovni, se necitlivě vkrádaly. Vymýšlely si pseudotémata jen proto, aby vykázaly nějakou činnost. Je též pravdou, že zvláště v poslední dekádě minulého a v té první nového milénia si na sebe naložily příliš velké sousto, jež nedokázaly bezbolestně strávit.

Ukázalo se, že spustit pouhých šest let po spuštění Jednotného vnitřního trhu ještě náročnější (a politicky ještě podbarvenější) projekt Hospodářské a měnové unie a za dalších pět let se vrhnout do historicky největšího rozšíření, které kdy Unie zažila a zažije, a které výrazně rozšířilo nejen ekonomické, ale i společenské a kulturní rozpětí a posílilo unijní rozmanitost, bylo příliš náročné. Náročné na to sladit noty a uchovat si akceschopnost.

Tedy, v čase, kdy si připomeneme uzavření Římských smluv, nastoupí s největší pravděpodobností start brexitu; jednoznačný to důkaz, že zvláště závěr oné šedesátky není vnímán s pocitem úspěšnosti. Věřme, že je to jen mezičas umožňující zlepšení, nikoliv konec závodu. Volba mezi úspěchem a neúspěchem se totiž stala velmi málo racionální a velmi mnoho emotivní. Kdyby rozum převládl, přistoupili by tehdejší vůdci Británie loni v únoru na uzavření dohody, která měla podobu záchranného kruhu a která byla pro ně tak asymetricky výhodná, umožňující řadu jejich pádných a potřebných problémů řešit v unijní celistvosti. V té době však již byl těžce politicky dotovaný vlak dezintegrace zřejmě rozjetý natolik, že zastavit jej nebylo možné.

Připomenutí si letošního šedesátého výročí má být spojeno s řadou zásadních aktivit, majících nynějšímu předivu evropských institucí nastavit pořádně ostré zrcadlo a především navléknout nový kabát. Zkrátka nastínit, co s nimi dál. A uvidíme, zda se bude opět jednat o bůhvíkolikáté plané gesto, anebo pud sebezáchovy lídry donutí přijmout něco zcela zásadního.

Předseda Evropské komise Juncker se do této fronty přihlásil jako první; budeme zvědavi, zda z jeho úst je ještě schopna vyjít radikální myšlenka. Těžko ji totiž očekávat od čerstvě ustaveného předsedy Evropského parlamentu Tajaniho, to spíše od předsedy Evropské rady Tuska, jemuž však mocně okopávají židli jeho vlastní krajané ohledně blížící se šance obhájit svůj mandát.

Je zřejmé, že nečinnost v této atmosféře znamená faktický rozpad. EU se právě teď ocitá na své nejvážnější křižovatce za oněch šedesát let a svobodná volba jí umožňuje buď navázat na to dobré, anebo začít znova a jinak. Je současně pravdou, že onen britský dezintegrační rychlovlak rozhodně nemusí být jediný. Po loňském britském Eurostar již na nástupišti čeká nizozemský Thalys, který může ještě na konci jara následovat francouzský TGV a na podzim pak německé ICE. Přejme si, aby tyto všechny nabraly směr Brusel. Ještěže celý tento volební rok završí Česká republika, která rychlovlaky teprve hodlá projektovat. A přejme si též, aby naše lokálka nepříjemně nepřekvapila ... .


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 162, březen 2017

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem