Splníme Vám víc než jen 3 přání

ENVIRONMENTÁLNÍ KRIZE: JAK JÍ ZABRÁNIT?

POTŘEBA CELOSVĚTOVÉHO ÚSILÍ

Dle závěrů zprávy Mezinárodního panelu pro změny klimatu OSN (IPCC) lidstvo bez výrazné změny nemá šanci udržet hranici globálního oteplování do roku 2100 na 1,5 ani 2 stupních Celsia. Ačkoliv nemusejí tyto hodnoty na našich domácích teploměrech znamenat mnoho, nutno říci, že se jedná o průměrné zvýšení teploty. Na pevnině a ve vyšších polohách bude oteplování nabývat větších hodnot. Změny klimatu v současnosti pociťujeme v podmínkách České republiky především extrémním suchem. Zimy jsou u nás mírnější, podzemní vody se nestačí doplňovat a srážky, které by je mohly zásobit se rychleji odpařují. Je možné odvrátit klimatické změny či minimálně zmírnit jejich dopady na lidstvo?

Za 72 % emisí oxidu uhličitého zodpovídá 15 zemí

Jednou z hlavních příčin globálního oteplování jsou emise oxidu uhličitého. Jeho koncentrace v ovzduší neustále narůstá navzdory snahám o jejich snižování.

Absolutně největším producentem emisí skleníkových plynů je Čína, která se na celkových světových emisích CO2 podílí z 27 % (v roce 2017 činily emise Číny 9 839 MtCO2). Na druhém místě jsou pak Spojené státy americké, jejichž podíl je oproti Číně téměř poloviční (necelých 15 % v roce 2017). Indie, která je třetím největším emitentem, zaujímá necelých 7 %. Pokud však emise CO2 přepočtěme na počet obyvatel, pořadí největších „hříšníků“ se promění.

Na prvním místě je Katar, kde na jednoho obyvatele připadá 49 tCO2 (v České republice na jednoho občana připadá 10 tCO2). Na následujících dvou místech jsou státy Karibiku - Curacao (39 tCO2/os.) a Trinidad a Tobago (30 tCO 2/os.). Čtvrté a páté místo pak obsazují opět státy Perského zálivu a sice Kuvajt a Spojené arabské emiráty (každý 25 tCO2/os.).

Česká republika zaujímá 28. pozici. Čína se dle žebříčku Global Carbon Atlas řadí až na 52. místo v produkci emisí CO2 na obyvatele.

Černé scénáře či blízká budoucnost?

Dle predikcí OSN by na světě v důsledku změn klimatu mohlo být až 200 milionů uprchlíků a s každým 0,5 stupněm Celsia oteplení se zvyšuje riziko ozbrojeného konfliktu o 10-20 %. Pokud dojde ke zvýšení teploty o 2 stupně Celsia, hladina oceánu se zvedne o 2 metry. Hrozí tání permafrostu což způsobí uvolnění polovičního množství metanu do vzduchu oproti tomu, který sami vypouštíme od průmyslové revoluce. Spolu s ním se na povrch mohou dostat bakterie a viry, které jsou pro lidstvo neznámé.

Již dnes jsou na klimatickou krizi vynakládány relativně vysoké prostředky (v USA se odhadují na 306 mld. USD). Dle údajů švýcarské pojišťovací společnosti Swiss Re dosáhly ekonomické ztráty způsobené přírodními katastrofami a člověkem v roce 2018 celkem 155 mld. USD (lidská činnost se však podílela pouhými 9 mld. USD).

Pařížskou dohodu ratifikovalo 186 zemí světa

Změnu v celosvětovém řešení klimatické krize má přinést Pařížská dohoda, která byla přijata v prosinci roku 2015. Ukládá povinnost určit vnitrostátní příspěvky k dosažení stanovených cílů nejen rozvinutým, ale i rozvojovým zemím. Dohoda nahrazuje Kjótský protokol a jejím dlouhodobým cílem, ke kterému se státy zavázaly, je přispět k udržení nárůstu průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 stupňů Celsia ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby zvýšení teploty nepřekročilo 1,5 stupně Celsia.

Evropská unie se přihlásila se závazkem snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů minimálně o 40 % oproti roku 1990. Aktuální počet zemí, které dohodu ratifikovaly činí 186.

Česká republika se stala poslední zemí EU, která se k dohodě připojila - učinila tak 4. listopadu 2017. Téhož roku oznámil americký prezident Donald Trump záměr od dohody ustoupit. Jeho argumentem byla vysoká finanční náročnost plnění závazků. Krátce na to se však v USA zformovaly opoziční síly a i přesto, že rozhodnutí prezidenta Trumpa je stále platné, řada států a měst v USA se i nadále závazků dohody drží a snaží se přispívat.

Dle zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu z roku 2018 však závazky jednotlivých zemí ve snižování emisí k dosažení stanoveného cíle nestačí. Oteplení o 1,5 stupně by bylo možné zabránit snížením emisí oxidu uhličitého, které jsou způsobeny lidskou činností o 45 % do roku 2030. Do roku 2050 by pak bylo nutné dosáhnout téměř nulových emisí.

KOLIK EMISÍ MÁ NA KONTĚ EU A ODKUD SE BEROU?

Evropská unie jako celek se na globálních emisích skleníkových plynů podílí zhruba 10 %, přičemž oproti úrovni z roku 1990 došlo k poklesu emisí o téměř 22 %. K prudkému snížení došlo zejména v období hospodářské a finanční krize zároveň s útlumem průmyslové činnosti.

Ze všech členských států EU je největším producentem emisí co do celkového objemu Německo (21 % produkce emisí EU). Následuje Spojené království a Francie (obě země zhruba 11 %). Podíl České republiky na emisích EU sice v absolutních hodnotách nedosahuje ani 3 %, při přepočtu na obyvatele jsme však pátým největším znečišťovatelem.

Největší pokles emisí byl oproti roku 1990 zaznamenán u Litvy (-57,3 %), Lotyšska (-55,7 %), Rumunska (-53,9 %) a Estonska (-48 %). Česká republika své emise snížila o téměř 35 %. U celkem šesti zemí naopak došlo k nárůstu emisí. Nejvíce u Kypru (55,7 %), Portugalska (22,8 %) a Španělska (21,8 %).

Ze sektorového hlediska se na produkci emisí v Evropské unii nejvíce podílí sektor energetiky - celkem 75 %. Z toho na 26,3 % připadá spalování paliv v energetice a 21 % na dopravu (z toho osobní automobily činí 12,1 %). Přes 11 % má pak na svědomí zpracovatelský průmysl a stavebnictví. Zemědělství se na emisích EU podílí necelými 10 %. Zbylé emise pak pocházejí z průmyslového zpracování a užití (8,4 %) a z odpadového hospodářství (3,1 %).

U České republiky je rozložení sektorů obdobné. Energetika se na emisích podílí ze 76 %, přičemž podíl spalování paliv v energetickém sektoru dosahuje téměř 40 %. To je dáno především větší energetickou náročností českého hospodářství. Podíl dopravy činí okolo 14 % (osobní doprava zaujímá 9,1 %). Zemedělství se na celkových emisích v České republice podílí z 6,5 %. Větší, než je tomu u EU jako celku, je pak podíl průmyslového zpracování a užití (12 %).

BUDE EVROPSKÁ UNIE PRO OSTATNÍ VZOREM?

„Jelikož neexistuje žádná planeta B, záchrana naší planety Země by měla být prvořadou misí“, uvedli eurokomisaři Miguel Arias Caňete a Carlos Moedas v reakci na závěry zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu z roku 2018.

Cílem Evropské unie je dosažení nízkouhlíkové ekonomiky s vysokou energetickou účinností. První balíček opatření EU v oblasti klimatu byl přijat v roce 2008 a obsahoval cíle známé pod označením „20-20-20“:

  • snížení emisí skleníkových plynů o 20 %;
  • zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na 20 %;
  • zvýšení energetické účinnosti o 20 %.

Na základě balíčku o „sdílení úsilí“ byly pro každou zemi stanoveny roční cíle pro snížení emisí skleníkových plynů. Tyto cíle se liší v závislosti na relativním bohatství země a pohybují se v rozmezí od snížení emisí o 20 % až po jejich zvýšení o 20 % pro nejméně bohatou zemi.

Evropská unie 20% cíl pro snížení emisí uhlíku plnila již v roce 2015. V roce 2017 činila hodnota poklesu emisí oproti roku 1990 téměř 22 %.

Dosažení cíle pro obnovitelné zdroje energie (OZE) do roku 2020 je však dle nové zprávy Evropského účetního dvora v ohrožení. Unie dle ní bude musit učinit pokrok ve výrobě elektřiny z větrné a sluneční energie. Dle údajů za rok 2017 činí podíl OZE na hrubé konečné spotřebe energie 17,5 %.

V ohrožení je rovněž splnění cíle pro energetickou účinnost do roku 2020. Ačkoliv v letech 2005 až 2018 byl trend v celkové spotřebě energie klesající, od roku 2015 spotřeba opět začala narůstat. Aby bylo cíle dosaženo, musí konečná spotřeba energie klesat ročně o 0,5 % a primární spotřeba energie o 1 %. V posledním letech však konečná spotřeba rostla o 4 % a primární o více než 2 %, což je dáno růstem ekonomiky.

Pro období 2020-2030 byl dále stanoven rámec pro oblast klimatu a energetiky do roku 2030. Jednotlivé cíle, které rámec obsahuje jsou následující:

  • min. 40% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990;
  • min. 27% podíl celkové spotřeby energie z obnovitelných zdrojů;
  • zvýšení energetické účinnosti alespoň o 27 %.

Klimatická neutralita EU do roku 2050?

Červnový summit EU měl vyzvat členské státy k přijetí dalšího ambiciózního cíle - dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Přijetí však zabránila Česká republika spolu s Polskem, Maďarskem a Estonskem. Formulace cíle tak nakonec skončila „pod čarou“. Dosažení uhlíkové neutrality znamená takovou produkci emisí, kterou budeme schopni efektivně odstranit či uskladnit. Do roku 2050 by EU chtěla docílit snížení emisí o 80-95 % oproti roku 1990.

Dle údajú Evropské komise by přechod k neutralitě mezi lety 2030-2050 vyšel ročně na 176-290 mld. eur. Zároveň by však přinesl zisky, které by ročně dosahovaly až 400 mld. eur., a to především díky snížení nákladů na energie a rozvoji nových technologií.

Mezi lídry v dosažení uhlíkové neutrality jsou v EU státy jako Finsko, které jí chce dosáhnout již do roku 2035, či Švédsko, které má ambice cíle dosáhnout do roku 2045. Spojené království chce neutrality do roku 2050 dosáhnout především sázkou na větrnou energii a omezením spalování uhlí. Před 5 lety činil podíl uhlí na výrobě elektřiny v UK 30 %, v loňském roce už pouhých 5 %. Od roku 2035 by pak všechna nová auta na ostrovech měla mít elektrický pohon. Produkované emise chce UK eliminovat vysazováním stromů, mechem na stěnách budov a čištěním vzduchu atmosférickými vysavači.

(Ne)Přístup České republiky

Přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku se Evropská komise letos věnovala také ve svých každoročních doporučeních pro hospodářskou politiku členských zemí EU. Česká republika v této kategorii příliš neobstála a součástí červnových doporučení Komise je „přechod na nízkouhlíkové hospodářství a transformaci energetiky včetně zvýšení energetické účinnosti“.

Unijním snahám Česká republika zatím příliš nenapomáhá, nelze však tvrdit, že se tuzemské firmy na nízkouhlíkovou ekonomiku nijak nepřipravují. Dle Svazu průmyslu a dopravy ČR investovaly podniky za posledních 25 let do ochrany životního prostředí několik stovek miliard korun a emisní cíle EU se nám tak daří plnit. Oproti roku 1990 klesly emise CO2 v České republice o 35 % a podle současných prognóz by do roku 2030 měly poklesnout o dalších 35 %.

V potaz je třeba brát také fakt, že česká ekonomika patří mezi nejvíce energeticky náročné v rámci EU, což je dáno historickou orientací na průmysl. Dle výsledků Energy Transition Index se Česká republika řadí až na 49. místo a ze států EU je mezi posledními.

Zvýšení energetické účinnosti by Česká republika dle Evropské komise mohla dosáhnout pomocí energeticky úspornějších budov. Spotřeba energie v budovách činí v EU 40 % celkové spotřeby energie a budovy tak mají zcela klíčovou roli.

Pod vlnou kritiky ze strany Evropské komise je také relativně vysoký podíl energie vyrobené z uhlí (zhruba 50 %) a nízký podíl obnovitelných zdrojů (14,8 % v roce 2017 - cíl pro rok 2020 byl stanoven na 13 %).

Česká repiblika měla v plánu svůj cíl pro obnovitelné zdroje navýšit na 20,8 % do roku 2030. Tato hranice však pro EU není dostatečná a ČR má nyní půl roku na přepracování svých plánů.

Zda se podaří díky jednotlivým opatřením Evropské unie a dalších světových hráčů odvrátit či alespoň zmírnit dopady změn klimatu, ukáže blízká budoucnost. Rok 2050 do ní ale určitě patří.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 190, červenec 2019

Autorem článku je Tereza Hrtúsová

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem