Splníme Vám víc než jen 3 přání

Bankovní regulace po Italsku

V posledních měsících jsme byli svědky potíží třech italských bank, nechvalně známých především objemem poskytnutých špatných úvěrů (non-performing loan ratio, NPL).

Problémy všech tří italských bank mají svůj původ z velké části v  manažerském selhání vedení a nejsou pouze následky krize před deseti let. Ve vedení Monte dei Paschi di Siena (MPS) byli po dlouhé roky starostové města Siena a hlavní představitelé provincie a regionu Toskánsko, kteří tíhli k poskytování úvěrů do města a regionu, kde byly „nejefektivnější“ z hlediska voličských preferencí, ale už méně pro hospodaření banky, a zviditelnili se také nevýhodnou koupí banky Antonveneta za cenu o  třetinu vyšší než zaplatil její předchozí majitel. Představitelé Banco Veneto a Banco Popolare di Vicenza zase dlouhou dobu poskytovali upisovatelům vlastních akcí tzv. finanční asistenci, bez splnění povinnosti odečtení těchto prostředků z regulatorního kapitálu. Po provedení odečtení těchto financí se zjistilo, že banky již nedosahují požadované úrovně kapitálu a po neúspěšném hledání velkého investora na trhu a i přes pomoc mezibankovního fondu Atlas, vstoupili do insolvence dle italského práva. Více také v Ranním restartu nebo v Makru speciál.

Najít odpověď na otázku, kdy a jak by se mělo postupovat, aby byla chráněna finanční stabilita bankovního sektoru a současně, aby představitelé finančních institucí netíhli k  chování se znaky morálního hazardu, se snaží Evropská komise prostřednictvím Směrnice o ozdravných postupech a  řešeních uvěrových krizí (směrnice) a Nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí (nařízení). Tyto byly prvně aplikovány právě na třech italských bankách a bance Banco Popular Espaňol s rozpačitým výsledkem.

Směrnice a nařízení jsou založeny na několika základních zásadách řešení krize. Například směrnice určuje pořadí skupin osob, jež ponesou ztráty banky, a nařizuje, aby byli vedoucí představitelé banky vyměněni a současně dle národních zákonů nesli odpovědnost za selhání banky. Hlavním cílem je zabezpečit fungování kritických funkcí banky, chránit prostředky spořitelů, zabránit snižování hodnot potřebných pro řešení krize, zamezit využívání veřejných zdrojů jakožto univerzální odpovědi na problémy bank.

Banka v problémech má dle směrnice několik možností. V  případě, že banka je ještě solventní, což byl případ MPS, může požádat o dočasnou mimořádnou veřejnou podporu ve formě státní záruky neboli ve formě kapitálové injekce v zájmu zachování finanční stability. Sice se na danou situaci neuplatní pravidla nucené rekapitalizace z vnitřních zdrojů (tzv. bail-in), ale na základě pravidel o poskytování státní podpory se musí uplatnit tzv. burden sharing, tedy, že státní podpora může být poskytnuta až po přeměně podřízených dluhopisů na vlastní kapitál banky a naředění akcií existujících akcionářů. Italská vláda nicméně umožnila retailovým držitelům dluhopisů, jenž prokáží, že jim byly dluhopisy prodány netransparentně, náhradu ve formě výměny jejich podřízeného dluhopisu za dluhopis nadřízený, na který se tzv. burden sharing nevztahuje. Italský stát je tak v současnosti držitelem 53 % akcií MPS s  potenciálem zvýšit tento podíl až na 70 %.

V případech Banky Veneto a Banco Popolare di Vicenza bylo rozhodnuto, že jde o banky již v úpadku, v případě kterých by použití opatření dle směrnice nebylo ve veřejném zájmu. Jelikož byly obě banky již předmětem hodnocení ECB, a tudíž považovány za významné, bylo toto rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) v očích veřejnosti sporné a  směrující spíše k podrytí závaznosti pravidel směrnice nežli k jejich utvrzení. Pojem veřejného zájmu dle směrnice ovšem zahrnuje případy, ve kterých je aplikace opatření dle směrnice nezbytné a přiměřené pro naplnění jejích cílů, a insolvenčním řízením dle národního práva není možné dosáhnout účelů směrnice ve stejné míře. Veřejný zájem může např. dle Bank of England představovat i umožnění okamžitých výběrů prostředků z účtů spořitelům, bez nutnosti čekat na výplatu vkladu z Garančního systému finančního trhu. Interpretaci pojmu veřejný zájem a porovnávání aplikace směrnice s  úpravou insolvence dle národního práva je a ještě bude předmětem mnohých diskusí, a to nejenom v rámci evropského práva regulace bankovního dohledu.

Nicméně pro tentokrát snad převážně lokální zaměření obchodních aktivit dvou benátských bank a malý tržní podíl umožnily Itálii vyvléct se z aplikace směrnice a tedy především vyhnout se povinnosti potenciálně nařídit rekapitalizaci z  vlastních zdrojů. Jelikož je italský bankovní sektor specifický vysokou mírou investic domácností do bankovních dluhopisů, použití rekapitalizace z  vnitřních zdrojů by byla pro tisícovky domácností zdrcující. Asi právě proto ministr financí Pier Carlo Padoan slíbil náhradu za některé podřízené dluhopisy retailovým investorům s  nízkými příjmy až do výše 80 % jejich nominální hodnoty. Zbytkových 20 % nominální hodnoty přislíbila vyplatit Intesa Sanpaolo, jakožto nový majitel „dobrých“ aktiv benátských bank. Italská vláda tedy i v případě benátských bank poskytla nemalý obnos na krytí ztrát vzniklých v minulých letech činnosti a z hlediska ochrany veřejných financí to rozhodně nevypadalo jako snaha přiblížit se zásadám a cílům směrnice.

Zatím první a jedinou bankou, na kterou se plně aplikovala směrnice a její řešení krize bez využití veřejných prostředků, a to prostřednictvím převodu činnosti na banku Santander, zůstává Banco Popular Espaňol.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 168, září 2017

Autorem článku je Magdaléna Husáková, Ekonomické a strategické analýzy ČS

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem