Splníme Vám víc než jen 3 přání

15 LET V EU: BILANCE A VYHLÍDKY

Blížíme se nezadržitelně ke dni, kdy si připomeneme, že Česká republika (spolu s dalšími devíti státy) je již 15 let plnoprávnou členskou zemí EU. V jejím nynějším stavu, kdy EU čelí řadě rizik a ataků a brexit nabývá variant, jež by ještě před rokem napadly snad toho, kde nezanedbává pravidelný a dostatečný příjem opiátů, nebudeme raději hovořit o oslavě, ale budeme se držet onoho připomenutí, jež může být dobrou příležitostí k bilancování a vyřčení vyhlídek do další, minimálně, patnáctky. A to zvláště pak v prostředí podivuhodných nálad, kterým se EU „těší“ v České republice, to bude i tak až dost.

Bilancujeme-li, o jakém typu dopadů má vlastně smysl hovořit? Můžeme na ně hledět účetnických (či snad až hokynářským) pohledem, kdy budeme zkoumat „pouhou“ účetní bilanci finančních příjmů a výdajů a sledovat její zůstatek (tedy „kolik nám to káplo“), bez ohledu na to, jaký byl reálný věcný přínos takto vynaložených peněz. Tento postoj věrně odráží přístup „co je doma, to se počítá“ a je u nás pohříchu silně zakořeněn a nezřídka lze zaslechnout i hlasy, že až se tato bilance překlopí do záporu, pozbyde poslední důvod v EU vůbec být (zcela sobecky přitom ignorující, že prakticky všechny západní státy setrvávají v této záporné pozici po dekády, díky čemuž je ta naše čistá pozice kladná).

Druhým pohledem na podobu dopadů našeho členství může být ten reálně ekonomický – tedy do jaké míry byla naplněna ona přidaná hodnota z členství v EU vyplývající – jak rychle a strukturálně zdravě jsme byli schopni konvergovat a využít prostředí Jednotného vnitřního trhu. U nás často vysmívané, ironizované a furiantsky karikované jsou dopady viděné pohledem sounáležitosti s ostatními evropskými státy a národy, příslušnosti k určitému kulturnímu okruhu, sdílení společných či podobných hodnot, životních postojů a představ, a obohacování se o charakteristiky národně specifické. A v neposlední řadě je zde rovina strategická: dříve se týkala především ekonomických záležitostí a schopností účinně odolávat a úspěšně se prosazovat v globální ekonomické konkurenci; v posledních několika letech získávají vedle toho na významu věci spojené s mírem, bezpečností, obranou.

Zastavíme-li se u onoho účetnického pohledu, souhrnně, kumulativně od května 2004 jsme z Rozpočtu EU získali již přibližně 800 mld. Kč (nestane-li se nic nežádoucího, tuto hranici bychom měli prolomit a překonat během letoška, půjde-li vše nad míru dobře, snad i během letošního léta). Je to jeden z nejviditelnějších a nejsilněji uvědomovaných efektů, který však též má svá „ale“ – předně to není definiční rys členství v EU (ale projev toho, že jsme do EU vstoupili jako podprůměrně vyspělý člen, jímž jsme i přes výrazné zlepšení zůstali dodnes). Není to jev trvalý. A nepochybně existuje prostor, jak nabízených možností využít kvalitativně lépe – především k posílení nabídkové strany ekonomiky. Kromě kohezní a společné zemědělské politiky, jež máme připraveny „na talíři“ v podobě národních obálek, neumíme využít zbývajících 55 programů, jimiž Rozpočet EU disponuje. To je mimořádně krátkozraké a zhoubné. A aktuální diskuse o Víceletém finančním rámci EU 2021 – 2027 ukazuje, že vláda se z tohoto spíše sub-optimálního stavu ani příliš dál posouvat nechce.

Ekonomické dopady vyhlížejí lichotivěji. Z úrovně těsně nad 70% průměrné hodnoty HDP na obyvatele EU jsme se za tuto dobu vyšplhali na dohled devadesátce, čímž jsme se de facto dostali do kategorie středně-příjmové ekonomiky, odkud máme jako nejbohatší země regionu střední a východní Evropy rozhodně blíže k Itálii, Španělsku, Maltě, ale i Francii či Velké Británii, než třeba k Polsku či Maďarsku, o Bulharsku nemluvě. Podíváme-li se však na vlastní konvergenční výkon, shledáme, že řada nám blízkých zemí konvergovala ještě lépe, což mimochodem též platí pro regiony našich podstatně bohatších německých a rakouských sousedů. Jsme-li u regionů, dochází mezi těmi našimi k již zcela viditelnému, místy až propastnému prohlubování rozdílů. Na celostátní úrovni se pak nesnižuje značná mezera mezi HDP a HND (hrubý národní důchod). Efekt Jednotného vnitřního trhu je však naprosto zásadní a též kvantitativně výrazně převyšuje ten, plynoucí z čisté fiskální pozice vůči Rozpočtu EU. Na tomto místě stojí za to si uvědomit, že prostředí jednotného trhu napříč 28 státy opravdu není ani samozřejmostí, ani ekonomickou přirozeností (jak se nechávají slyšet někteří demagogové) – je to výsada a největší ekonomický výdobytek EU, který se ještě zvýší poté, co dojde k odstranění přetrvávajících překážek (a zabránění vytváření dalších), zvláště pro volný pohyb služeb a osob, a dojde k výraznému oživení investic, zvláště těch páteřních, jež mohou Evropu dále propojit a sblížit.

Jsme-li u výčtu ekonomických dopadů, měli bychom se umět bez falešného ostychu pochválit a snad i politicky využít fakt, že v oboru makroekonomická zodpovědnost a disciplína jsme opravdovým premiantem. A slušelo by nám toto využít ve větší aktivitě v oblasti koordinace a prohlubování hospodářských politik v EU.

V případě evropských hodnot a jejich sdílení pak platí, že by měl být vytvořen dostatečný prostor pro zdravý selský rozum (politicky korektně nazývaný common sense), jež by neměl rozhodně jakkoliv potlačovat přirozené národní charakteristiky, ale soustředit se na rozvoj toho, co máme společné. Koncept subsidiarity by nám k tomu mohl užitečně posloužit.


Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 187, duben 2019

Autorem článku je Petr Zahradník

Staň se členem GRANT klubu a neunikne ti žádná dotační příležitost

Chci se stát členem